Místo, které znovu ožívá. Příběh obnovy staré slezské usedlosti.

Kdysi jsem si myslela, že hledám krásnější bydlení. Ve skutečnosti jsem hledala cestu zpátky – k místu, kde jsme se s manželem oba narodili, kde máme rodinu a kde jsme prožili prvních dvacet let svého života.

Pak jsme odešli do Prahy. Strávili jsme tam velkou část našeho dospělého života, pracovali, založili rodinu a narodilo se nám tam dítě. Praha nám toho hodně dala, ale postupem času jsem stále víc cítila, že mi něco chybí.

Po letech práce v marketingu, schůzek, termínů a neustálého spěchu jsem začala toužit po prostoru, zahradě, přírodě a obyčejném klidu. Po místě, kde bychom nejen bydleli, ale kde bychom mohli opravdu žít.

A tak jsme se jako rodina vrátili do Slezska.

Nevraceli jsme se do neznáma. Vraceli jsme se domů. K rodině, ke krajině, kterou známe, a k místu, kde už kus našeho života zůstal.

Našli jsme starý dům v Dolním Žukově na Těšínsku, na kopci mezi loukami a stromy. Nebyl dokonalý. Vlastně měl k dokonalosti hodně daleko. Ale když jsem tady poprvé ráno otevřela okno a místo města slyšela jen vítr ve stromech, věděla jsem, že jsme našli svoje místo.

Tehdy jsme ještě netušili, jak dlouhá cesta nás čeká.

Postupně jsme pochopili, že nepotřebuje zachránit jen dům. Obnovu potřebovalo celé místo.

Vedle domu, v části pozemku, kde kdysi stávala původní stodola, zůstala obrovská rokle. Tři roky jsme ji postupně zaváželi a pozemek rekultivovali. Staré fotografie nám ukázaly, že hospodářský dvůr kdysi vypadal úplně jinak – stodola, která dnes stojí na západní straně, stávala původně na straně východní. A když jsme se pustili do rekonstrukce hospodářské budovy, objevili jsme pod zemí staré kamenné základy, o kterých jsme vůbec nevěděli.

Čím déle tady žijeme a pracujeme, tím víc nám tohle místo odkrývá svůj vlastní příběh.

Zjistili jsme například, že v Dolním Žukově se v 19. století skutečně těžila železná ruda. Dobové prameny z roku 1888 uvádějí Dolní Žukov přímo mezi místy její těžby a ruda se zpracovávala mimo jiné v nedalekém Třinci. Nevíme zatím, jak přesně se tato historie dotýká našeho konkrétního domu a pozemku. Ale i to je součástí našeho příběhu – postupně objevovat, co všechno se tady odehrálo před námi.

Právě proto nechci ze starého domu udělat dům nový.

Chci zachovat jeho duši a vrátit mu život.

Spoustu práce děláme sami.

Renovujeme, opravujeme, natíráme a zachraňujeme to, co ještě zachránit jde. Já sama trávím hodiny nad starými okny, barvami, materiály a detaily. Jako interiérová designérka přemýšlím nad tím, jak respektovat venkovský charakter domu a jeho slezské kořeny, ale zároveň vytvořit místo, ve kterém se nám bude dobře žít dnes.

Není to nejrychlejší cesta. A často ani nejjednodušší.

Ale právě tenhle dům mě naučil, že dobrá rekonstrukce nemusí znamenat všechno staré odstranit a začít znovu. Někdy je mnohem krásnější pochopit, co už máme, zachránit to, co má smysl, a přidat k tomu svou vlastní vrstvu.

A mezitím se měníme i my.

Náš syn dospívá a já si stále víc uvědomuji, že nevytváříme domov jen pro to, jak žijeme dnes. Přemýšlíme nad tím, jak bude fungovat za deset nebo dvacet let, až budeme v jiné životní etapě.

Mám také jeden velký sen. Chtěla bych, aby část tohoto místa jednou nebyla jen naším soukromým domovem. Aby tady vznikl můj NukNuk Ateliér – místo, kde budu moci předávat dál to, co mě právě náš vlastní dům naučil. Že domov nezačíná nákupem nábytku, výběrem kuchyně ani barvou stěn. Začíná otázkou, jak vlastně chceme žít.

Proto pro mě tahle rekonstrukce dávno není jen opravou starého domu.

Je to postupná obnova celého místa. Domu, hospodářských staveb, dvora, zahrady i krajiny kolem nás. A vlastně trochu i našeho vlastního života.

Po letech jsme se vrátili tam, odkud jsme kdysi odešli. Tentokrát už ale nechceme jen někde bydlet. Chceme tady zapustit kořeny.

Nechceme, aby po rekonstrukci všechno vypadalo jako nové. Chceme, aby bylo stále poznat, že tady něco bylo před námi.

A aby jednou bylo poznat, že jsme se o to místo starali i my.

Že jsme se vrátili domů a dovolili mu znovu ožít.